BRILIANT

Diamant, jak jej známe dnes

Pokud se řekne slovo diamant, převážné většině lidí se okamžitě vybaví podoba, kterou můžete pozorovat na obrázku vedle tohoto textu.

Jedná se o brus, jež se prakticky stal nejvyšším standardem a převážná většina surových diamantů pro klenotnický průmysl, získá právě podobu odborně označovanou jako standardní kulatý briliant.

Pojem “brilance” pak označuje návrat světla, tedy lesk, který tento jedinečný brus definuje. Pokud světlo dopadá na průhledný drahokam, vstupuje do něj a prochází jeho lomy. Aby mohl pozorovatel brilanci spatřit, světlo se uvnitř drahokamu musí odrážet tak, aby opustilo kámen ve stejném směru v jakém přišlo.

Briliant je tedy výsledkem optimalizace diamantového brusu pro vytvoření specifického efektu.

Diamant, jak jej znali naši předci

Starověkými civilizacemi byly diamanty vyhledávány zejména pro jejich nejvyšší tvrdost. Ta symbolizovala neporazitelnost, a tak není divu, že si je oblíbili tehdejší vládci, kteří v tomto jedinečném drahokamu odráželi svůj status. Jejich krása byla tedy přinejmenším až druhotným rysem.

Kdybychom měli možnost tehdejší diamanty pozorovat dnešním “moderním” okem, ve skutečnosti by nám ani tak krásné nepřipadaly. Ve fázi pozdního středověku, kdy začalo cílené zdokonalování diamantů, nedosahovala kvalita brusů takové úrovně, aby bylo možné hovořit o velkolepých světelných efektech.

Staré brusy

Jeden z prvních známých brusů je tabulkový, jež sice disponoval určitými odlesky, ale rozhodně ne v takové kvalitě, na kterou jsme zvyklí dnes. Dalším velmi populárním tvarem byl bodový brus, který pouze reflektoval krásu ideálního přírodního krystalu. Lidé jej milovali díky krásnému tvaru a odrazům jeho velkých leštěných ploch. Samotný lesk diamantu bodového brusu byl ovšem velmi omezen.

Velká změna nastala až v průběhu 17. století, kdy evropští brusiči začali vyvíjet celou škálu módních brusičských technik, tak aby uspokojili požadavky svých zákazníků ze strany tehdejší barokní šlechty. Diamanty, ale i další drahé kameny, tak začaly postupně získávat podobu, jakou známe dnes. Najednou jiskřily ve všech barvách duhy a vypadaly jasněji než předtím.

V této době byl také zdokonalen významný routový brus (routa, někdy také rozeta, růžice, angl. rose cut) jež vynikal svým leskem a také faktem, že dokázal odrážet například svit svíček do všech směrů.

První brilianty

O tom, jak briliant vznikl, se dá historicky dohledat opravdu mnoho informací, mýtů a legend. Od počátku 19. století ovšem začali historici soustavně skloňovat dvě osoby, kterými jsou Vincenzo Peruzzi a Jules Mazarin (viz obrázek).

První jmenovaný byl údajný benátský brusič, kterému byl připsán první známý briliantový brus. Druhý jmenovaným byl pak velmi vlivným francouzským politikem a později také kardinálem, který měl na popularitě briliantového brusu také své nemalé zásluhy.

Tyto dvě skutečnosti jsou dnes v důsledku mnoha odborných debat a článků přijímány širokou veřejností. Zda však kardinál Mazarin byl původcem myšlenky na návrh briliantu se ještě musí prokázat. S jistotou ale víme, že právě Mazarin vydal pověření k přebudování dvanácti největších francouzských korunovačních klenotů do takzvaného “nového designu”.

Claire’s Peruzz brus

S poznatky u již zmíněného Peruzziho jsou odborníci ještě o krok dále. V roce 1813 napsal francouzský klenotník jménem Claire knihu “La Science des Pierres Précieuses”, ve které označil Perruziho jako prvního vynálezce briliantu, a to kolem roku 1680.

Několik historiků se od té doby pokoušelo toto tvrzení potvrdit, ale všichni se shodli na stejném závěru: “Neexistují žádné důkazy o tom, že kdy žil brusič diamantů jménem Vicenzio Peruzzi.” Tento muž tak může být pouze fiktivní postavou, kterou Claire využil pro sepsání své knihy, ve které údajný první briliantový brus popsal.

Cesta ke standardizaci briliantu

V roce 1750 napsal anglický klenotník a obchodník s diamanty David Jeffries knihu Treatise on Diamonds and Pearls, kde svým čtenářům velmi přesně popsal, jak rozeznat kvalitní briliantový brus od špatného. K samotnému původu briliantového brusu však bohužel jeho texty nevedly. V době, kdy Jeffries napsal svoji knihu, byl briliant znám již zhruba padesát let, přesto ji lze dnes považovat za vůbec první dokument, který nastavil standard pro broušení briliantů.

Brilianty, které Jeffries popisuje, jsou hranaté a mají hlavní úhel pro korunu i pavilon shodných 45 °. Plocha tabulky není osmiúhelníková, jako u brusu “Claire’s Peruzzi”, ale zobrazuje velmi důležitou čtyřnásobnou symetrii. Rundista je úzká, fazety pavilonu krátké a spodní část brusu je ukončena kaletou o určité velikosti. Ve své době se jednalo o skutečně inovativní popis, jelikož staré tabulkové a bodové řezy byly v módě i na počátku 18. století.

Kulaté, oválné a jiné tvarované brilianty byly v těchto raných dobách také řezány, ovšem jen v případech, kdy byl pro takové tvary obrys surového diamantu příznivý.

Brilianty ze starých časů

Ačkoli Jeffriesovy spisy ukazují, že právě on nastavil cestu ke standardizaci briliantového brusu, zpracované diamanty z 18. a 19. století symetrické známky nevykazují. Důvodů je hned několik. Brusiči byli často extrémně omezeni v dostupnosti prostředků a nástrojů, které by jim umožnily zavedení systému rovnoměrného rozložení fazet. Veškerá produkce se navíc stále vykonávala výhradně ručně, a tak samotná tvorba briliantového brusu představovala časově náročný a obtížný úkol.

Velmi podstatným faktem je také skutečnost, že zpracování surového diamantu do symetrického tvaru vykazuje značnou ztrátu materiálu. Vzhledem k tomu, že hmotnost diamantu představovala vždy rozhodující položku při oceňování diamantů, brusiči se snažili zachovat jeho co největší váhu. To vysvětluje převážně hranaté obrysy raných briliantů, stejně jako jednoduché ostré řezy prvních diamantových brusů, které v minulosti posloužily jako výchozí body během jejich přepracování.

Old mine Cut

Vzestup briliantů (nesymetrických) se časově shoduje s vyčerpáním indických diamantových dolů, i proto se z počátku převážně využívaly stávající drahokamy elementárních tvarů, jež byly přepracovány do nových a pro tu dobu moderních brusů.

Mnoho původních tvarů v té době mělo chybějící nebo otupělé rohy, což zprvu představovalo problém. Ten však brusiči vyřešili vytvořením čtvercového brusu se zaoblenými rohy tzv. Cushion. Tento tvar se stal velmi rychle oblíbeným, a tak když se kolem roku 1730 rozběhla produkce brazilských diamantů, byla většina nově nalezených surových diamantů zpracována právě do “polštářkového” tvaru.

Termín používaný k označení briliantů druhé poloviny 18. a většiny 19. století byl ”Old Mine Cut” a setkat se s ním můžeme dodnes.

Obrovskou nevýhodou parní brusky bylo, že zaokrouhlování surového materiálu způsobovalo velké ztráty hmotnosti, které byly i na tehdejší dobu nepřijatelné. To bylo částečně vyřešeno vynálezem motorově poháněné kotoučové pily, která brusičům umožnila další využití odřezků pro následné zpracování.

Zavedení nových mechanických zařízení přineslo do diamantového průmyslu doslova revoluci. Kulatý briliant se stal novým standardem a symetrie pak podstatným parametrem pro hodnocení brusu. Evropští brusiči rychle přijali tuto metodu za vlastní, a proto se brilianty zpracované za pomoci mechanických řezaček z 19. a počátku 20. století nazývají “Old European Cuts”.

Tento termín označuje drahokamy s oblými obrysy, přiměřenou symetrií, osmibokými fazetami tabulky, hlubokými pavilony, vysokými korunami a krátkými fazetami pavilonu.

Standardní briliantový brus

Morse nejen že způsobil revoluci v nových technikách řezání, ale také v samotném designu briliantu tím, že popsal snížení úhlů jeho koruny a pavilonu, aby se touto úpravou zvýšil jeho lesk. Dále také redukoval rozměry tabulky nebo kalety a prodloužil fazety pavilonu.

Zajímavostí je, že jeho nápady neaplikovali brusiči okamžitě, ale až jejich kolegové o více jak 30 let později v druhé dekádě 20. století, kdy je získali pánové Frank Wade a Marcel Tolkowsky. Oba dva zveřejnily své představy o tom, jak by měl být sestaven správně vyvážený briliant. Wade publikoval své názory o modifikaci briliantu v roce 1916. Tolkowsky udělal totéž, ale v Evropě, a to roku 1919.

Modifikace mimo jiné popisovaly, jak moc jsou úhly řezání koruny a pavilonu rozhodující pro brilanci, zatímco velikost tabulky rozhoduje o disperzi světla v drahokamu. Tolkowského model představoval vyváženější poměr mezi disperzí a brilancí, a i proto se postupně v průběhu 20. století stal standardem, který se používá při zpracování surových diamantů dodnes.

Fantazijní briliantové brusy

Princip samotného briliantového brusu byl implementován také do dalších tvarů, což mělo za následek, že se dnes můžeme běžně setkat s ovály, srdci, kapkami a dalšími formami jejichž brusy jsou modifikovány do briliantového brusu a vykazují tak vlastnosti, které jsou pro současnou moderní společnost již zcela samozřejmé.

Související produkty z naší nabídky