DIAMANT KOH-I-NOOR - VYTOUŽENÝ, UKRADENÝ, PROKLETÝ

Přesto, že není největší a jeho zpracování nepatří mezi nejuznávanější brusičské práce, je diamant Koh-i-Noor klenotem s doslova mezinárodním věhlasem. Může za to jeho velmi bohatá historie, skýtající mnohá tajemství, krev koloniálního dobývání a v neposlední řadě tajemnou kletbu, která do jeho okolí údajně přináší smolnou auru.

 

Abychom vůbec mohli nalézt první záznam o jednom z nejslavnějších diamantů na světě, musíme se ponořit hluboko do temné minulosti. Do dob, kdy v Indii vládly Mughalové, výteční válečníci, politici, ale také „zajatci“ hašiše, v jehož důsledku žili v neustálé nedůvěře a strachu z intrik i ve své vlastní, nejbližší rodině.

Diamant Koh-i-Noor

Na trůnu z drahokamů

Po dlouhá staletí byla Indie jediným zdrojem diamantů na světě a tento stav trval až do roku 1725, kdy byly v Brazílii objevena nová diamantová naleziště. Většina indických drahokamů pocházela z aluviálních sedimentů, tedy z usazeného říčního písku, který pro tehdejší vládce subkontinentu představoval poměrně snadno dostupný zdroj přírodního bohatství.

Na mnoha starověkých indických dvorech plnily šperky mnohem váženější význam než by se u „módního doplňku“ mohlo zdát. Klenoty byly znakem dvorské hierarchie, přičemž byla stanovena velmi přísná pravidla, udávající jaký drahokam může nosit dvořan vzhledem ke svému postavení. Díky těmto zákonům tak byly nevědomky položeny základy gemologie.


Nejstarší dochované texty zahrnující první sofistikované klasifikační systémy pro různé druhy kamenů, pocházejí právě z Indie.


 

Za prvními zmínkami o diamantu Koh-i-Noor, se musíme přenést do doby, kdy vůdce Záhir ud-Dín Muhammad Bábur přišel ze střední Asie přes průsmyk Kyber (nacházející se mezi dnešním Afghánistánem a Pákistánem), aby v roce 1526 napadl Indii, čímž založil islámskou dynastii Mughalů a také novou éru poblouznění po drahých kamenech. Mughalové vládli severní Indii po dlouhých 330 let. Rozšiřovali svá území téměř po celé dnešní Indii, Pákistánu, Bangladéši a východním Afghánistánu, přitom si pak doslova libovali v „horách“ drahokamů získaných nejen po svých předcích, ale i horlivým drancováním.

Přestože je nemožné přesně vědět, odkud se Koh-i-Noor objevil a kdy se poprvé dostal do držení Mughalů, existuje milník, který se nachází v písemných záznamech. V roce 1628 nechal mughalský vládce Šáhdžahán postavit nádherný trůn doslova posetý drahokamy. Honosná stavba byla inspirována bájným trůnem hebrejského krále Šalamouna. Její výroba trvala sedm let a stála čtyřikrát více než slavný Tádž Mahal, jež byl v té době rovněž ve výstavbě.

Bábur

Dvorní kronikář císaře pak trůn ve svých spisech popsal následujícím slovy:

 

 „Vnějšek baldachýnu byl ze smaltu posetého drahokamy. Jeho vnitřek byl pak hustě osazen rubíny, granáty a dalšími drahými kameny, kdy celou tuto stříšku podpíraly smaragdové sloupy. Na vrcholu každého sloupu byly údajně dva tlustí pávi a mezi nimi strom, zdobený jak jinak než rubíny, diamanty, smaragdy a perlami.“ 

  

Mezi mnoha drahými kameny byly dva obzvláštně vyčnívající, které se i postupem času staly také nejznámějšími. Jednalo se o 361 karátový spinel Timur Ruby a diamant Koh-i-Noor s hmotností 186ct, jež byl usazen na samém vrcholu trůnu v hlavě jednoho z pávů.

Paví trůn

Století po vytvoření „Pavího trůnu“ si Mughalská říše udržela svou nadvládu v Indii i mimo ni. Jednalo se o nejbohatší stát v Asii, jehož hlavní město Dillí bylo domovem pro 2 miliony lidí, více než v té době měla Paříž s Londýnem dohromady. Tato prosperita však přitahovala pozornost dalších vládců ve střední Asii, včetně Perského panovníka Nádir Šáha. Ten v roce 1739 Dillí napadl a po obrovském masakru opouštěl město s takovým množstvím bohatství, že jej údajně odvážel na 700 slonech, 4 000 velbloudech a 12 000 koních. 

Paví trůn byl samozřejmě nejvíce ceněnou kořistí a z jeho hlavních ozdob si Nádir nechal vytvořit osobní šperky. V této době získal také Koh-i-Noor svůj název „Hora světla“ a v následujících 70 letech procházel pod rukama různých vládců v jedné krvavé epizodě za druhou, které tvoří společný základ pro mnohá tvrzení, že je diamant prokletý.

Chlapecký král a britská koruna

Po desetiletích bojů se diamant podařilo vrátit zpět do Indie, kdy jej v roce 1813 získal první vládce Sikhské říše Randžít Singh zvaný Lev z Paňdžábu. Ten v Koh-i-Nooru neviděl pouze jeho krásu nebo obrovskou peněžní hodnotu, přikládal mu mnohem větší symboliku, která vyjadřovala jeho prestiž a obrovský vliv nad svou zemí.

Koh-i-Noor 1851

Tento třpytící symbol moci byl tak neodolatelný, že si jej všimli také Britové, pro které byla myšlenka vlastnit Koh-i-Noor stejně tak lákavá, jako vlastnit celou Indii. Byl to drahokam, pro který stálo za to bojovat. Když se Britové v roce 1839 dozvěděli o smrti Randžíta Singha a jeho plánu dát diamant včetně dalších šperků sektě hinduistických kněží, byl britský tisk doslova pobouřen. Autor jednoho z článků horoucně naléhal na Britskou Východoindickou společnost, aby udělala vše, co je v jejich silách a diamant získala do své moci.

 

Kolonisté byli nejprve nuceni přečkat chaotické období střídání vládců, na jehož konci zůstal jen jediný možný adept na trůn, desetiletý Duleep Singh s jeho matkou Rani Jindan. Zmatečné situace využili Britové nejlépe jak jen mohli. Matku uvěznili a 29. března roku 1849 předvolali mladého maharádžu z Panžbábu do nádherné Zrcadlové síně uprostřed velké pevnosti v Láhauru. Tam, na veřejném obřadu, vyděšené dítě nakonec podlehlo měsícům britského nátlaku a podepsalo formální akt podřízenosti. Tento dokument, později známý jako smlouva z Láhauru, předal Britské Východoindické společnosti velké části nejbohatší země v Indii. Ve stejnou dobu byl také přinucen předat královně Viktorii pravděpodobně nejcennější předmět celého subkontinentu, slavný diamant Koh-i-Noor.

Brzy poté byl Koh-i-Noor odeslán do Anglie, kde jej královna Viktorie okamžitě zapůjčila na Světovou výstavu 1851 v Londýně. Ke Křišťálovému paláci, kde byl diamant uložen, se londýnským Hyde parkem táhly dlouhé fronty zvědavců, kteří chtěli na vlastní oči spatřit tuto hodnotnou kořist. V obležení britské veřejnosti a za významné podpory tisku, se tak velice rychle stal z Koh-i-Nooru jeden z nejslavnějších diamantů světa.

Duleep Singh

Koh-i-Noor jako součást korunovačních klenotů 

Podle článku The Times z června roku 1851, mělo hodně návštěvníků problém s jeho vzhledem a obecně s přijetím faktu, že tento „kus skla“ je jeden z nejvzácnějších diamantů. Z toho důvodu jej princ Albert, manžel královny Viktorie, svěřil slavné londýnské klenotnické firmě Garrard k přebroušení. Na jeho úpravě se podílel zkušený brusič přivezený z Amsterdamu a zadaná práce mu trvala celých 38 dní. Diamant získal nový rosetový brus, čímž ztratil svou hmotnost téměř o polovinu na 105.6ct

původní koh-i-noor

Zatímco královna Viktorie nosila Koh-i-Noor usazený v broži, slavný diamant nakonec našel své místo mezi britskými korunovačními klenoty. Z počátku byl uložen v koruně královny Alexandry, manželky Edwarda VII., nejstaršího syna Viktorie a poté zdobil korunu královny Marie, manželky Viktoriina vnuka Jiřího V.. 

Na své současné místo se diamant dostal roku 1937, kdy byl umístěn do přední částky koruny, kterou nosila královna matka, manželka Jiřího VI. a matka Alžběty II., současně vládnoucí královně Spojeného království Velké Británie a dalších nezávislých států Commonwealth realm. Své poslední veřejné vystoupení absolvovala koruna i s diamantem v roce 2002, kdy byla umístěna na víku rakve královny matky během jejího pohřbu.